Žila byla jedna paní s nabroušeným ostřím,
hubená až hrůza, krade lidem klid.
Je to jenom zdání, že sem nepatří ta lůza,
komu za krk nedýchá, ten je na tom líp.
Rf.: Je to zvláštní,
je to bída,
všude s námi,
ale sama snídá,
těžko můžem
věřit tomu,
že snad bez nás
půjde domů.
Tahle stará žena, každý z nás jí říká po svém
od začátků věků je náš nohsled stín.
Světem odvržena, je tím nevítaným hostem,
co mu nenabídneš kafe, natož harlekýn.
Můžem o ní mluvit s bázní ba i úctou,
někdy je jak proud a někdy písčina.
Cítím její smutek pod tou zaprášenou krustou
ona neví, co to je, když něco začíná…
Ani za poklad být nechci v její kůži, v jejích kostech,
právoplatnou členkou říše podsvětí.
Jenže mý přání je tabu, ona v nás pomalu roste,
časem rozšíříme řadu jejích obětí.